Přitažlivost suchozemských hlubin

Hedvika Šimíčková (01. ledna 2011)

Jako děti jsme ve volném čase lítali po venku. Spolužáci ze školky a později školy, děti od sousedů, jejich spolužáci. Platilo jediné pravidlo, přijít domů před setměním. Omlouvám se za historický úvod, dneska je život malých dětí jinde. A život vůbec.

... být tady je dobrodružství. Můj nadzemní život ztrácel důležitost ...

Když jsme přestali být malé děti, tak ti, co se nemohli obejít bez „lítání“ po venku, začali dělat sporty. Tak jsem se dostala k atletice. My holky ze Žabin jsme jezdily s naším oddílem  po okresních přeborech, kde jsme nedosahovaly valných výsledků. Našemu trenérovi jsme říkali Strejda, tento postarší intelektuálně založený muž by nás nedovedl k vrcholným výkonům, i kdyby chtěl. Běhala jsem osmistovku, protože na krátké tratě jsem byla pomalá. Házela jsem oštěpem a vrhala koulí, protože do výšky jsem skočila flopem kolem jednoho metru a do dálky to nestálo vůbec za řeč. Ale my to nedělaly kvůli slavným vítěztvím, prostě jsme chtěly pohyb a partu. Zlatý doby, i když jsme vypotily hektolitry, občas zvracely vysílením v cíli, dostávaly sračku z blafů na soustředěních z dvojfázovým tréninkem.
Pak jsme se zase jednou jako rodina stěhovali, z Brna do malé díry u Kyjova. Běhala jsem po polňačkách okolo vsi, abych něco natrénovala a mohla dál jezdit na závody. Ovšem každá příbuzná i nepříbuzná teta si pokládala za povinnost mě zastavit a zeptat se, jestli nemám na práci nic užitečnějšího. Středověk na venkově sedmdesátých let. Soptila jsem, ale běhat jsem přestala.
Na vysokou jsem šla zpátky do Brna, na atletiku už jsem byla moc líná, hledala jsem sport, kde by bylo míň dřiny a víc zábavy. Nenápadná nástěnka České speleologické společnosti na tramvajové zastávce mě osvítila. Heuréka! Budu jeskyňářkou.
A tak jsem jednu sobotu s budoucím kolegou z klubu stála u Společňáku. Měla jsem nejasnou představu založenou na školních návštěvách veřejně přístupných jeskyní v Moravském krasu, že exkurze bude spočívat v procházení nějakého podzemního horizontálního prostoru o výšce dospělého člověka a více, v helmách opatřených světlem. Stáli jsme nad skruží s poklopem a po jeho otevření jsem zírala do jakési uzounké nekonečně hluboké šachty. Také jsem netušila, že jeskyně nesestává jen ze skály a krápníků, ale hlavně z bláta a vody, a že se očekává, že budu mít náhradní oblečení. Tak jsem si obrátila manžestráky a bundu naruby a šlo se na to.
Byla to bomba! Byl to nádherný šok, jako projít do kraje za zrcadlem, jako projít tunelem, na jehož konci není lákavé světlo, nýbrž magická tma. Byl to jiný svět, který od toho okamžiku nade mnou získal moc na několik desetiletí (a co bylo potom? proč ne do konce života? asi to má nějakou souvislost s věkem, prasklými menisky, horšící se krátkozrakostí a šeroslepostí, a tisíci dalšími drobnými důvody, které řídí naše cesty).
Neanalyzovala jsem ten krásný nový svět, který se mi otevřel už po několika metrech sestupu. Jenom jsem věděla, že je úplně jiný, že mi všechny smysly podávají stejnou zprávu: tady jsme za hranicemi normálního světa, tady není nic obyčejného a obvyklého, být tady je dobrodružství. Můj nadzemní život ztrácel důležitost. Tyto pocity jsem měla možnost zažít ještě téměř tisíckrát (několik desítek let, skoro každý víkend, na letních expedicích každý den...) a  mnohé z těch sestupů byly opravdovými dobrodružstvími srovnatelnými s výstupy na velehory, dejme tomu. Ale každá jeskyně bez rozdílu velikosti, tvaru a polohy je stejným zázrakem: není tam ani špetička světla, jen to, které si přineseme sami. Podzemí má zvláštní vůni, jakou je cítit čistá vlhká skála nebo čisté bláto, protože tu nic netleje, nehnije a neplesniví. Voda, hlína ani vzduch se nekazí, není tu téměř nic organického. Je tu Ticho. Je slyšet jen jediný zvuk, kromě těch, které děláme my návštěvníci: zvuk vody. Jeskyně bez vody je mrtvá jeskyně, do takových nechodím. Jeskyně vzniká díky vodě a pod zemí najdeme téměř všechny její podoby: kapky, čůrky, potůčky, řeky, vodopády, peřeje, tůně a jezera. Voda je také v podzemí největším nebezpečím pro člověka, hlavním zabijákem. Vrátit se z jeskyně nezmáčený, to je zázrak. Kupodivu ani celé hodiny strávené v mokrém oblečení nikomu nikdy nezpůsobily nachlazení, co mi paměť sahá, možná proto, že pod nepromokavým overalem a v gumákách se mokré oblečení rychle zahřeje (až do dalšího namočení). Voda je tou největší ozdobou podzemního světa, nikoli krápníková výzdoba, jakkoli úžasných podob může nabývat.
Teď ale, při sestupu do Společňáku na Harbešské planině, žádný nepromokavý overal ani holínky nemám, jde jen o krátkou exkurzi, první zkoušku, jak se budu cítit ve stísněných prostorech. Se sklony ke klaustrofobii se do jeskyní chodit nedá. Ukazuje se, že s tím problémy nebudou. Jednak proto, že co je úzké pro mého průvodce, ještě zdaleka není moc úzké pro moji mrňavou postavu, jednak se naopak v úzkých průlezech mezi stěnami a v nizoučkých plazivkách cítím dobře. Malá postava je výhodou jen zpoloviny. Naopak v širších puklinách, kde se leze rozporem, tedy jedna noha na jedné stěně pukliny, druhá na druhé, se beznadějně propadám, na druhou stranu nedostoupnu. Taková puklina může být hluboká desítky metrů. Někdy může mít podobu nekonečných meandrů, jejichž šířka se mění po celé jejich výšce a jež se stávají v neznámých jeskyních náročným labyrintem, kterým musí jeskyňář hledat cestu centimetr po centimetru, nahoru, dolů, dopředu a dozadu. A protože neví, jestli taková cesta vpřed vůbec existuje, musí být stále připraven vycouvat - nohama napřed a nahoru se ovšem leze mnohem obtížněji než hlavou dopřed a dolů, takže pozor. Vzpomínám si jak jednou na Slovensku... ale to sem nepatří. Ve Společňáku na žádné meandry nenarazíme.
Konečně jsme sestoupili do Haly, obrovské prostory se závalem. Ano, závaly jsou také potenciálním nebezpečím, ale při „sportovních“ sestupech a sestupech pro zábavu nehrozí, to až při bádání. A propos bádání. To je klíčová otázka. Co je vlastně jeskyňaření a kdo je jeskyňář? Jeskyňář není sportovec, celoživotní palčivou ambicí jeskyňáře je objevit nové podzemní prostory, čím delší a více vyzdobené, tím lépe. Sestupy do jeskyní už objevených jsou podružné, pro rekreaci, jako trénink a pro nováčky. Smyslem jeskyňářova života je bádat. Bádání v Moravském krasu má hlavně podobu kopání. Vytipuje se místo: slibný závrt, průvan, „mastný flek“, pokud jde o místo na povrchu. Průvan, směr chodby, pokud jde o místo pod zemí. Znalost geologie krasu a intuice hraje roli v obou případech. Pak přijdou na řadu kbelíky, vrátky, kopáčky i střelný prach a desítky i stovky víkendů strávených těžkou a monotónní prací. Většinou bez výsledku. Každý jeskyňářský klub má mnoho takových načatých míst, která opouští a zase se na ně vrací, až jim odpustí, že se pod nimi zatím země neotevřela. Tohle všechno se dovím později, v Hale Společňáku zatím dostávám jen malou lekci u opuštěného výkopu se shnilými dřevěnými podpěrami.
Pod Halou pokračuje Společňák Mrtvým propadáním, vzhledem k mému nedostatečnému oblečení tam dnes nepůjdeme. Jsou to nízké chodbičky, kterými je třeba se proplazit bez ohledu na to, jak moc jsou naplněny blátem a vodou. Jedinou odměnou je potom pocit: byli jsme až na konci, dál nebyl nikdo.
Vydáváme se na cestu zpět. Stejně jako dolů, nahoru lezeme převážně po žebřících, kterými je vystrojena většina veřejně nepřístupných jeskyní Moravského krasu. Jenom částečně je potřeba horolezecké obratnosti při přechodech mezi žebříky a žebříčky, které na sebe nenavazují, vertikální část jeskyně je členitá, i když vede víceméně kolmo dolů. Smyslem žebříků je samozřejmě umožnit badatelům (viz výše) co nejrychlejší sestup dolů. Jaképak sportovní výkony, je potřeba se co nejrychleji dostat dolů a kopat.
Vylézáme do slunečného podzimního dne - mokří, zablácení a unavení. Kolikrát jsem ještě zažila tento okamžik a vždycky byl stejně úžasný. Návrat z toho jiného světa, pocit, který neumím přirovnat k žádnému jinému. Často mě napadlo, jestli ten okamžik, kdy se vynořím z tmy a ticha do světla a zvuků, není tím hlavním důvodem, proč lezu pod zem. Ale protože ta doba pod zemí není utrpením, nýbrž požitkem, nemůže to být pravda.
Exkurzi jsme zapili možná rumem, možná čajem v hospodě u matky Němcové v Ostrově, a  toho dne začala moje jeskyňářská kariéra - série nádherných dobrodružství, s lidmi, se kterými mě spojily společné zážitky a kterým jsem musela důvěřovat v podzemí bezezbytku, zatímco na povrchu mohly být naše vztahy jakkoli komplikované, v Moravském krasu nebo na výpravách v jugoslávském Orjenu, Savojských Alpách ve Francii, španělských Picos de Europa, Staré Planině v Bulharsku, a kde všude jsme to byli, kde jeskyně byly podstatně mohutnější, obtížněji přístupné, nebezpečnější než jejich protěšky u nás a tedy skýtající dobrodružství a výzvy mnohem větší. Je lepší to zažít, než o tom psát. A hlavně je nuda o tom číst, takže o tom asi nic nenapíšu, ledaže by to mělo historickou hodnotu…

Zde máte možnost reagovat na článek, zanechat autorovi svůj vzkaz.

Vaše jméno
Titulek zprávy

Text dotazu či vzkazu
do posledního políčka opište kontrolní text z následujícího obrázku:

kontrolní text

přitažlivost suchozemských hlubin 2011   Vladimír (21.01.2014 09:47)

Líbí se mi Váš článek. Dokázala jste výborně popsat pocity a fakta.